Ti, co nikam nepatří 2.

Poem By Liāna Langa

V prstech šustí listy zmrzlé v nepříjemné noci.
Havran vkráčel
před kříž barvy bláta. Bílý oblázek hozený na levnou
desku žuly vyvolává tvou ozvěnu.
Tady se věci dějí rychleji než na trhu, v milostném
vytržení a v politice.
Echo zní jako lososi, když se třou vybledlými hřbety,
je jen hlasitější.
A holubí samec vrazil druhému zobák přímo do
srdce.

Správkyně hřbitova Valija čpí vodkou
a paranormálním žitím pod hromadami listí.
Bere peníze fialovýma rukama, ačkoli rty - zdá se -
mají barvu zažloutlé křídy.
Mraky se na nebi srážejí do chomáčů - jak syntetika
v polštáři levného hotelu.
Visací zámek kaple cinká v pobaltském větru jak
boháčova peněženka
a my hryžeme díry preclíků, kopějky listí víří kolem
křížů jak šílené.

Na onom světě, kde si vyznačuje naplnění místo
násadou lopaty, hrstí písku a vzlykem,
čas kope až na kost a odhazuje to, co jsme kdysi
líbali
a obětovali andělům.
Černé svíce pod korunami tújí teď zkameněly.
Nedokážou truchlit, probouzejí se. Příliš hmatatelné
je náhle nebytí, které může tolik sbližovat.
Moje ústa jsou plná slaných kamínků, když se ti
snažím připomenout své jméno.

Comments about Ti, co nikam nepatří 2.

There is no comment submitted by members.


5 out of 5
0 total ratings

Other poems of LANGA

The Ones Who Don't Belong 1.

I wake suddenly from deep sleep.
In the forest's undergrowth my shadow roams.
Hundred-thousand-year greedy muzzles suck
moisture clinging to a vessel of mist.

The Ones Who Don't Belong 2.

Leaves frost-bitten by a harsh night rustle between my fingers.
A rook siddles closer
to a cross painted mud-colour. A white pebble thrown against
the cheap granite slab summons an echo

The Ones Who Don't Belong 3.

You say to me - summer? Stop! Too much of glowing flesh, glassy
grey light on eyelids, the odour of decaying melons. Maybe
a movie, ditam, ditam? Dipetti, dipetti, perhaps to the Antarctic?
Don't be angry. Escape heals, but only for a space of time, just until

The Ones Who Don't Belong 4.

Come, life's winter! In a corner of a window ledge a titmouse
pecks at a bit of bacon
whiter than the city's snow. Lemon yellow sunbeam bagpipes
tangle in tree branches sounding funeral marches. Racing clouds

The Ones Who Don't Belong 5.

A roadside garden queen boards the train Aizkraukle - Riga.
She's wearing rubber boots, a grey moustache
above a chapped mouth.

The Ones Who Don't Belong 6.

Farewell, homo mediocris! We dream and sleep still among roe
subtly rose. So slow their movement, so sticky. As if someone
will come shortly to glue our transparent flesh together.
We can do it ourselves! Just the water doesn't permit it,

Rudyard Kipling

If