Ti, co nikam nepatří

Poem By Liāna Langa

Naráz jsem procitla z hlubokého spánku.
Můj stín se toulal v lesních keřích.
Sto tisíc roků času vráží čenichy
do mísy mlh a hlučně chlemtá vlhkost.


Jak velký mokrý list zeleného čaje
nebe vplulo do mých očí, bez obav
z té stísněnosti. Hvězdné koráby
tisknou se a tulí ke mně, k vraku.


Nevěděla jsem, co mi zvěř poví,
a nechápala, pročpak hosté mlčí.
Byla jsem tvým klíčem, mladým vínem,
jež bohabojní drží v černých sudech.


Když tma v extázi vanula a tála
a vrhala mi na tvář odlesk z jiných,
ještě jiných minulostí, jiných životů,
tu velká část mé bytosti zemřela.


Naráz jsem procitla z hlubokého spánku,
tvé ledové kroupy mě bodaly do tváře.
Někdo při mně řekl sovím jazykem bože,
a prázdná, prázdná byla tvoje ruka

Comments about Ti, co nikam nepatří

There is no comment submitted by members.


5 out of 5
0 total ratings

Other poems of LANGA

The Ones Who Don't Belong 1.

I wake suddenly from deep sleep.
In the forest's undergrowth my shadow roams.
Hundred-thousand-year greedy muzzles suck
moisture clinging to a vessel of mist.

The Ones Who Don't Belong 2.

Leaves frost-bitten by a harsh night rustle between my fingers.
A rook siddles closer
to a cross painted mud-colour. A white pebble thrown against
the cheap granite slab summons an echo

The Ones Who Don't Belong 3.

You say to me - summer? Stop! Too much of glowing flesh, glassy
grey light on eyelids, the odour of decaying melons. Maybe
a movie, ditam, ditam? Dipetti, dipetti, perhaps to the Antarctic?
Don't be angry. Escape heals, but only for a space of time, just until

The Ones Who Don't Belong 4.

Come, life's winter! In a corner of a window ledge a titmouse
pecks at a bit of bacon
whiter than the city's snow. Lemon yellow sunbeam bagpipes
tangle in tree branches sounding funeral marches. Racing clouds

The Ones Who Don't Belong 5.

A roadside garden queen boards the train Aizkraukle - Riga.
She's wearing rubber boots, a grey moustache
above a chapped mouth.

The Ones Who Don't Belong 6.

Farewell, homo mediocris! We dream and sleep still among roe
subtly rose. So slow their movement, so sticky. As if someone
will come shortly to glue our transparent flesh together.
We can do it ourselves! Just the water doesn't permit it,

Robert Frost

Stopping By Woods On A Snowy Evening