Zimní slunovrat 2002/2003

Poem By Liāna Langa

Smysly šílí v krátkém okamžiku soumraku,
ozubená kola mezi hasnoucím světlem a laškovným
pulzem života.
Slunce, ta grandiózní pumpa na přemístění krve,
uvízlí v potápěčském úboru kůže pozorujeme
prosincový vítr.
Rozpustilý tisíciruký spalovač mrtvol.
Jeho ruce jsou vyschlé míchy faraonů.
Hle, jak sype sněžný popel na naše hlavy,
hle, zastavuje se u našich příbytků, dívá se na nás,
hle, sedá si vedle ke stolu.

Němé rozhovory, tmu, která se navždy vpíjí do rtů,
chlapecký obličej od marmelády, slova bez významu,
zapařená podpaží hostů, plaché plameny svíček a jehličí,
to všechno volí ten spalovač. Proti naší vůli se z nás stává rodina.
V ustalovači zrcadel se otáčejí fotografie, v nichž
nabýváme syrových barev -
jako právě vykuchané ryby. Otazníky se naklánějí přes stůl -
usměvavé, s vlajícími vlasy, cinkajícím ledovým prachem
v chrupavkách. Trrr, trrr, trrr, sám sebe natahuje budík,
aby spalovač nezaspal a zítra ráno nás vzbudil,
jako obvykle. Soumrak pospíchá, vaří kompot z toho,
co je po ruce - z vrásek na lesklých čelech, prachu
z pohovky, z podezřelého praskotu v koutech. V prostoru
který nikoho nestrpí, nás hologramový tisíciruký vítr
objímá co nejtěsněji, tiskne se k nám. Je nesnesitelné
být za slunovratu, spolu s ním vypouštět šťávu, kapat do další třídy.
Účastní se hostiny, říhá, děkuje za štědrost.
Mezi námi nejsou, nemohou být svědci. Naše
budoucnost nám vzplanula.
Krevní oběh nás mete hlouběji, do sebe,

o dvě sekundy delší dny v ochraptělém hrdle

Comments about Zimní slunovrat 2002/2003

There is no comment submitted by members.


5 out of 5
0 total ratings

Other poems of LANGA

The Ones Who Don't Belong 1.

I wake suddenly from deep sleep.
In the forest's undergrowth my shadow roams.
Hundred-thousand-year greedy muzzles suck
moisture clinging to a vessel of mist.

The Ones Who Don't Belong 2.

Leaves frost-bitten by a harsh night rustle between my fingers.
A rook siddles closer
to a cross painted mud-colour. A white pebble thrown against
the cheap granite slab summons an echo

The Ones Who Don't Belong 3.

You say to me - summer? Stop! Too much of glowing flesh, glassy
grey light on eyelids, the odour of decaying melons. Maybe
a movie, ditam, ditam? Dipetti, dipetti, perhaps to the Antarctic?
Don't be angry. Escape heals, but only for a space of time, just until

The Ones Who Don't Belong 4.

Come, life's winter! In a corner of a window ledge a titmouse
pecks at a bit of bacon
whiter than the city's snow. Lemon yellow sunbeam bagpipes
tangle in tree branches sounding funeral marches. Racing clouds

The Ones Who Don't Belong 5.

A roadside garden queen boards the train Aizkraukle - Riga.
She's wearing rubber boots, a grey moustache
above a chapped mouth.

The Ones Who Don't Belong 6.

Farewell, homo mediocris! We dream and sleep still among roe
subtly rose. So slow their movement, so sticky. As if someone
will come shortly to glue our transparent flesh together.
We can do it ourselves! Just the water doesn't permit it,

Pablo Neruda

If You Forget Me